Novoroční

Ležím zalezlý ve spacáku na sobí kožešině a snažím se trochu prokrvit ztuhlé a prokřehlé ruce, kterými jsem si držel u nosu dvě hodiny knížku od ježíška. Slunce zde zapadá již v 15:30 a tak i přes spoustu nezbytných úkonů se stavbou stanu uprostřed mrazivé pustiny, vařením večeře ze sněhu v předsíňce stanu a plodnou diskuzí nad problémy lidstva máme každý dost času na svou oblíbenou literaturu. Je silvestr 2024 kolem desáté večer a nacházíme se spolu s Radkem uprostřed liduprázdné skandinávské divočiny, kde se nemusím obávat, že bude náš spánek rušit novoroční ohňostroj, nebo nedej příroda nějaký opilec, který slaví vstup do nového roku s představou, že bude lepší, aniž by se o to sám musel přičinit. Slyším pouze ledové krystalky unášené větrem a tiché oddechování mého spolucestujícího. Konečně přelom roku dle mého gusta.

Novoroční ráno (pocitová teplota kolem -25) začínáme slavnostně. Dvěma prsty vystrčenými ze spacáku lovíme, v krabičce mezi námi, vánoční cukroví od našich babiček a zakončíme to přípitkem medoviny nejen na jejich zdraví. Pak už není na lenošení čas a po nezbytném vaření čaje na celý den vylézáme do polojasného mrazivého rána. Dnes máme sváteční program. Místo balení věcí na saně a putování dále do nitra divočiny necháváme vše na místě a jen nalehko slézáme nejvyšší vrchol národního parku Elgåhogna (1 460m). Odtud se nám skýtá fantastický rozhled po liduprázdné zimní krajině s druhým největším jezerem Norska. Nejen na samotném vrcholu, ale i v celém pohoří jsem s velkou pravděpodobností jediní a příroda jako by nás za to chtěla odměnit krásným západem slunce. Ten v těchto severních šířkách začíná sice brzy, ale trvá o to déle. I když víte, že spěcháte dolů, abyste byli ještě schopni před setměním najít stan, který vypadá za šera jako jeden mnoha stovek podobně vyhlížejících balvanů v údolí, tak nám to nedalo a stále se zastavovali a oněměle zírali na tu krásu kolem nás. Jak příznačné bylo, že jsme stan našli přesně pod svitem jasně zářící polárky. První dny našeho zimního dobrodružství byli některé naše úkony trochu neohrabané a zmatené, ale je vidět, že naše tělo i mysl se postupně adaptuje na toto nehostinné, ale přesto krásné prostředí a my začínáme cítit, že sem patříme a že nás začíná akceptovat i samotná příroda.

Jak jinak si vysvětlit tu nádheru, kterou nám nachystala na zbývající dny našeho putování? Oku lahodící koktejl, nízko položeného slunce, silného větru dujícího do našich zad, který sebou unáší masy sněhu a před našimi zraky tak vytváří dojem rozbouřeného moře zalitého oranžovými paprsky slunce, které se prodírá skrze rychle ubíhající mraky těsně nad obzorem. Chvílemi se opalujeme za úplného bezvětří, aby do nás z nenadání udeřila vichřice a z pohodové romantiky udělala tu dobrodružnou, kdy vás bičují ledové krystalky, vítr s vámi cloumá z leva doprava a vy zarytě táhnete naložené saně vstříc té obrovské žhnoucí kouli daleko před vámi. Pro někoho noční můra, pro nás ale splněný sen a takové krátké nahlédnutí do krás polárního obyčeje.

Nejednalo se o nic převratného a velkolepého, šlo jen o takové odskočení si za opravdovou zimou na sever. Nezajímali nás kilometry, metry, ani vteřiny, ale pouze samotné zážitky. Cílem bylo na čas splynout s nespoutanou přírodou a vrýt si do paměti pár nesmazatelných okamžiků a obrazů, které nás svým chladem zahřejí, až na nás opět dolehnou starosti běžného lidského šílenství.