Amundsen expedition

Mrazivá Retro expedice

Už na mě opět sedá deprese. Tenhle virtuální adrenalin mě vůbec neuspokojuje. Asi jsem se nenarodil do správné doby. Všude kolem mě poletují grafy, tabulky a telefon stíhá telefon. Vše co bude zítra vyrobené, mělo být již včera doručené. A vy to neumíte zařídit?! Ještě že nemáme televizi a veskrze "pozitivní zprávy" z domova a ze světa mě nemají možnost úplně dodělat. Ani se neptám, kam to spějeme. Spíš se děsím toho, jak to ještě urychlujeme. Uvědomíme si vůbec, že už třeba přišla chvíle, kdy je po všem?

Sahám po ověřené knížce, Na severní točnu od Fridtjofa Nansena. Jeho neskutečná výprava s lodí Fram vstříc něčemu co ostatní nazývají jasná smrt. Plánuje proplout co nejblíž severního pólu v zajetí mocných ledových ker, které zatím nikoho živého nepustili. Dle Nansenových plánů potrvá expedice 3 roky, ale pro jistotu bere zásoby na 6 let. Tomu říkám časová rezerva. Žádné, včera to tam mělo být. Je potřeba se také někam sbalit a důkladně se oprostit od všeho toho lidského blahobytu, který lidská historie nepamatuje. Zažít opět chvíle, kdy opravdu o něco podstatného jde a máte čas si to náležitě intenzivně uvědomovat. Chvíle, kdy jste odkázáni pouze na vlastní chuť přežít a důvěru ve svého parťáka, popasovat se s nástrahami nesmlouvavé, ale vždy férové matičky přírody. Určitě by to šlo i bez toho parťáka, bylo by to možná i větší výzva, ale.. Když se z takového dobrodružství vrátíte, tak nemáte s nikým možnost se naladit na stejnou vlnu a znovu ve vzpomínkách společně prožívat zážitky, které se vám nesmazatelně vryly pod kůži. A nemusí to být pouze jizvy po omrzlinách. Stačí jedna hláška parťáka, nebo jen nenápadné gesto a ve vteřině vás to katapultuje zpět do jiného světa a nejste v něm sám. I někdo další ví, co vám vykouzlilo úsměv, nebo z čeho vám přeběhl hrůzou mráz po zádech. A když už jednou něco takového zažijete, tak vám může pouze jediná okolnost zabránit, abyste do toho nevkročili znovu.

Probouzím se v lávu na lavičce pokryté sobími kůžemi. Krásně mrzne, a i když mě lehce tlačí včerejší čaj, tak je mi úžasně. Jsme ve sněhem pokryté Handargerviddě. Než se venku stihnu zbavit čaje, tak už Kozlík česky vtipkuje s Ingeborg, která přišla do láva rozdělat oheň. Když vcházím za nimi, tak si teprve uvědomuje, že celou tu dobu nevtipkoval se mnou, ale s někým kdo mu nerozumí ani slovo. Dobré ráno zdravím norsky. Omlouvám se, že jsme zde bez dovolení složili hlavy. Vyhodil nás tu ve 4hodiny ráno Haukeliekspressen. To je v pohodě kluci, to je samozřejmá věc. Ty prkýnka tady, to je vaše? Co s nimi chcete podnikat? No, je tomu právě 120 let co se Amundsen se svým bratrem vydal na první zimní přechod této nehostinné krajiny a je to právě tady, kam se Nansen vždy rád vracel a v roce 1920 zde psal některé ze svých knih. Chceme vzdát holt těmto dvěma snílkům a velikánům polárních oblastí, kteří měli neskutečnou vůli jít si za svými sny. A zároveň se na chvilku přenést v čase a stát takovým malým českým Amundsenem či Nansenem. Proto se na 11 dní vydáváme všanc všem rozmarům počasí a záludných trollů. Na dřevěných jasankách a za zády potáhneme vlastnoručně vyrobenou repliku nansenových saní. Uf, to myslíte vážně? To je úžasný a bláznivý zároveň. Vy máte i dobové oblečení! Můžu si vás před odjezdem vyfotit? Za týden tady startuje závod Amundsen expedition, kde s výrazně modernějším vybavením závodí napříč náhorní plošinou. Až vás potkají, tak jim to pořádně rozhodí rytmus. Mačká spoušť a s úsměvem od ucha k uchu nám přeje "god tur".

Zapřaženi do saní vážících více jak sto kilogramů překonáváme hned z kraje nejexponovanější úseky naší expedice. Je to na úvod taková léčba šokem a buď ten šok vstřebáte, nebo to můžete rovnou zabalit. Příroda s trolly si s chutí přisazují a testují si nás, zda jsem vůbec hodni nahlédnout do království polární zimy. Nějaký troll vtipálek nám vysypal polovinu nákladu ze saní a my to zjistili až po půlkilometrové jízdě z kopce. Potom se přidává počasí. Mlha, že si musíme hůlkami oťukávat špičky lyží, jestli tam ještě vůbec jsou. Ještě, že jsme z rána potkali tu milou slečnu, které jsme názorně ukázali, že ve svahu rozjeté stokilové saně, takoví dva věchýtci jako my, zastaví jedině dvojitou kotvou. Pěkně se nasmála, když jsme vytahovali naše hlavy ze sněhu jako pštrosi, potom co je mine nebezpečí. Za neutuchajícího smíchu přiživovaného naším vzezřením ztracenců v čase se dozvídáme, že přichází od Hellevasbu. To byla základní informace, jak jsme později v mlze pochopili. Jako správní průkopníci z dob dávných jsme nevlastnili žádné GPS a byly jsme tudíž odkázání pouze na kompas, mapu a instinkt. Ovšem všechno to jde více méně do háje bílého, když vás obklopí bílá tma, ve které si světlem neposvítíte. Zbylo jediné. Držet se zanechané stopy naší rozesmáté Terez jako Théseus Ariadniny niti. Naše niť si s námi ale hrála na schovávanou v tvrdším sněhu, v prohlubních, kde byla zafoukaná sněhem a hlavně v difúzním světle, které nám schovávalo náznak stínu. Nejhorší byly prudké svahy, které si ona sjížděla téměř přímo, ale my museli kličkovat s těžkými saněmi vzhůru. Pot vám doslova stříká do očí, které i bez toho téměř nic nevidí, popruh se vám zarývá, tak že nemůžete popadnout dech, kolega se vám válí ve sněhu potom, co uklouzl po ledové plotně a saně vás pomalu ale jistě strhávají i s tuleními pásy po milimetrech zpět. Už mám skoro polovinu našeho nákladu na zádech, abych ulehčil bořícím se saním a Kozlíkovi, který proklíná záda a koleno. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na všechny, kteří si ťukali na čelo, proč vyrážím sám s někým, kdo není zdaleka zdravý? Ale co, právě on propadl stejnému démonu, chcete-li úchylce jako já a po letech, které spolu trávíme v truhlárně, ve skalách a v horách už jsme natolik sehraní, že to zvládneme lépe než s nějakým nabušeným atletem. Možná je tak trochu chodící lékařskou encyklopedií zdravotních potíží, ale je to houževnatý nezmar, který si vždy ví rady, a nikdy se s ním nenudím.

Sakra, zase ten troll! Kompas je fuč. Není možná. Vždyť tímhle oživuje naše expedice právě Kozlík a ne já? Ne úplně rádi se musíme v té neproniknutelné mlze rozdělit a já se po svých stopách vydávám zpět. Nemůže to být více jak kilometr, co jsem v sedle kontroloval azimut. Bez zátěže do svahu doslova letím, nebo se mi to alespoň zdá. Uf, tady je. Jen šňůrka koukala ze sněhu, ale jsme zachráněni. Kdes byl tak dlouho? Jsem úplně ztuhlý zimou. Aha tak to se mi ten let asi opravdu jen zdál.

Nechutný traverz, ve kterém nás strhávají saně mimo stopu, a ještě začal foukat pěkně silný severák. Jestli si myslíte, že se tím rozehnala mlha, tak na to zapomeňte. To by bylo moc jednoduché. Asi stokrát ztrácíme naši niť, která nám dovoluje alespoň nějaký pohyb směrem kupředu. Jdeme doslova krokem s čenichem přilepeným k zemi a očima na stopkách. Každých deset minut kontrolujeme azimut a snažíme se určovat ušlou vzdálenost. Jaká nádhera, když doslova vrazíme do uzamčené chaty, která je zakreslená v mapě a mi si tím po dvou dnech bezpečně utvrzujeme polohu. Rychle vykopat díru pro stan, z návětrné strany navršit větrolam, postavit stan, nanosit věci, sakra to mě mrznou nohy. A nejen nohy, člověk se nesmí zastavit a stále makat. Potom co vykonáme vše potřebné, pokud možno i do zásoby, sundáváme provlhlé kožené lyžáky, které pamatují první republiku. Už víme, že když je nerozvážeme a neroztáhneme, co nejvíce to lze, tak se do nich ráno bez použití vařiče nedostaneme. Konečně zalézáme celí oblečení do spacáku, abychom se malinko rozehřáli, a začíná další rituál vaření. Nabrat sníh v předsíňce, uvařit vodu na čaj v jednom ešusu a na jídlo v druhém. Nakrájet sušené maso, zmrzlou cibuli, přidat instantní kaši, trochu sádla a hlavně nezvrhnout jídlo do spacáku a nepodpálit stan! Nakonec usínáme uspokojením a vysílením už v 7 hodin.

Spali jsme tak dobře, že jsme si ani nevšimli, jak nám během noci vánice zasypala kompletně celou předsíňku se všemi věcmi, včetně bot. Zase nám musel škodit nějaký vykutálený troll, který se vyžívá v poťouchlostech! Dnešní vstávání je holt pro silnější povahy. Co nejlépe se zbavit sněhu v botách a místo sněhu do nich nacpat naše vyhřáté nohy. Kůže ztvrdlá jako kámen, doslova se do nich lámeme. Hlavně je nesmíme natvrdo zavazovat, dokud se trochu neprohřejí a nezměknou. Nohy během balení zažívají dobu ledovou, musíme rychle vyrazit, dokud ještě ty rampouchy cítíme.

Je to tady pane Nansene, okolnosti nám dávají okusit drobek z vašeho denního chleba, jako při vašem pochodu ledovou pustinou zamrzlé Arktidy. Přecházíme soustavu zamrzlých jezer, viditelnost je absolutní nula. Pouze tušíme, že jsme na rozhlehlé rovné bílé pláni, která je přikryta mlhou. Saně se hluboko boří do čerstvého sněhu, ale naše prokřehlá těla se krůček po krůčku nezdolně ubírají vstříc severu, nárazovému protivětru navzdory. Je to trochu jako na běžícím pásu, jdete, jdete, ale krajina kolem vás neubíhá. Tady bychom bez kompasu kroužili až do jarního tání. S přibývajícím odpolednem se mi zdá, že ty saně jedou po rovině ještě hůř, než v těch nejprudších stoupáních. Dřu jako kůň, ale efekt veškerý žádný. Začínám podezřívavě pokukovat po Kozlíkovi za sebou, jestli nemá prověšené opratě. Ale střetávám se i s jeho podezřívavým pohledem. Taky ti přijde, že jeden z nás netáhne, nebo že je jezero do kopce? Očividně se neflákal ani jeden z nás, protože vypadáme jako tažní koně po noční. Kontrola saní. Nikde nic nebrzdí, nic za sebou netáhneme. A co naše dřevěné skluznice? Aha, tady bude ten problém! Začali nám omrzat a drhnou. Zkusme to dotáhnout do příhodného místa pro bivak a budeme odmrazovat. To je ale raubírna. Funíme jako nafedrované lokomotivy a paty máme zedřené. Kožené řemínky našich vázání napnuté k prasknutí. Hele ten stín vpředu. Nezdá se ti moc hranatý, aby to byla hříčka přírody? Jasně vypadá to na chatku tak 150 metrů od nás. Dotáhneme to k ní a kopem bivak. Ani jeden nechtěl zradit štěstěnu a nahlas pomyslet na to, že by snad mohla být otevřená. Na posledních 100 metrech musíme dát čtyři přestávky, absolutně neuvěřitelné! Jako kdybychom za sebou vláčeli kotvu z Titaniku. Posledních 15 metrů výšvihu k lovecké chatce. Snad poslední vydýchávání. No ne, není to klíč, co se pohupuje na provázku vedle petlice? Z radosti jsem těch posledních 15 metrů přepral a nabral na saně i nevnímajícího Kozlíka. Je to na norské poměry spíš kůlna, ale pro nás učiněný luxus. Stan i skluznice můžeme v důkladně zbavit ledu a my se po delší době najíme vsedě.

I ten spánek na široké pryčně byl příjemnou změnou. Jediné co se rozhodně nemění je mráz. Dříví je tu pouze pro absolutní nouzi a v té my nejsme. Do rána je uvnitř vše ojíněné a teplota se pohybuje okolo mínus pětadvaceti stupňů. Úplná pohádka. Kozlíku není to splnění našeho letního snu, když jsme ve více jak třicetistupňových vedrech vyráběli saně? Pamatuješ, jak jsme se těšili, až nám pořádně začne zalézat za nehty? Tak teď se nám plní sny měrou vrchovatou. Po oblečení a nazutí do bot 15 minut dřepujeme, abychom mohli vůbec zasednout ke snídani. Hrajeme u toho dvouválcový motor a můžeme se potrhat smíchy. Venku se žení všichni trollové. Když beru za kliku, abych nabral sníh na vaření, tak mě dveře katapultovali ven do sněhu a ve vteřině jsem byl jako sněhulák. Za noc nám před oknem vyrostla jeden a půl metru vysoká návěj. Tak v tomhle počasí bys ani Amundsena nevyhnal. Děláme nezbytné opravy, asi třikrát zkusmo vyběhneme na lyžích ven, ale po pár minutách jsme zase zpět v "teple" vymrzlé chajdy. Nejhorší byla vynucená vyjížďka za velkou potřebou. Nasadit lyže, vzít lopatku a alou co nejdál od chaty. Tam mezi lyžemi vykopat příkop na exkrementy a pak vystavit své pozadí všanc ledovým krystalů, které štípou jako jehly. Z pravé půlky musím odrhnout led a nějaký čas ji vůbec necítím. "Radostí" křivím ústa, když spolu s prsty zase přichází k sobě. Raději zalézáme už brzy odpoledne do spacáku a zahříváme se četbou o Amundsenově výpravě k jižní točně.

Sláva, opět pokračujeme. Vítr slevil na polovinu a saně opět kloužou, to se bude do toho sedla náramně hodit. Zdá se, že po pěti dnech konečně i něco uvidíme. Že bychom už prošli vstupní zkouškou a zimní královna nám ukázala svou hezčí tvář? I tak jsme ale rozhodnuti, že dojdeme pouze do poloviny naší plánované trasy a vrátíme se stejnou cestou zpět do Haukelisetteru. Získáme tak díky lepšímu autobusovému spojení další dva dny k dobru v této adrenalinem a klidem naplňující krajině. Že vám to nejde dohromady? Neutuchající boj těla o přežití v nelidských podmínkách se tu prolíná s klidem naplňující fascinací touto surovou a přesto okouzlující nádherou, která vám nechává myšlenky volně plynout. Čerpáme tak plnými doušky síly pro další boj s lidskou všednodenností.

Tuto noc trávíme v záhrabu. Zaberete to sice více času, než stavět stan, ale zahřejete se u toho a získáte pevnou stavbu, ve které je stabilní teplota, krásné ticho a nefouká tam vítr. Na stěnách sněhové jeskyně se odrážejí paprsky vycházejícího měsíce v úplňku, ticho jako v hrobě a po pravém boku tulící se Kozlík. Romantika jako řemen. Z usínání mě však vytrhává skřípající sníh před naším vchodem? Taky to slyším, venku něco musí být. Trollové? No jo. Jsou to oni. Jeden se jmenuje Mads a druhý Thomas. Dva norští kamarádi se přišli podívat co je to za díru ve sněhu s českou vlajkou na lavinové sondě před vstupem. Hostíme je čerstvým čajem, mléčnou čokoládou a dlouho do noci si vzájemně vyprávíme o lyžování, polárnictví norské přírodě a o cestování po horách vůbec. Loučíme se s ujištěním, že se v roce 2017 sejdeme na Altaji o, kterém jsme jim básnili na závěr.

Tak ne, ještě není všem zkouškám konec. Nebo je to zasloužený trest za naši změkčilou povahu? Chtěli jsme se z nejvyššího vrcholu ozvat rodinám, že jim zatím naši pojistku proplatit nemůžou a pán větru s paní zimou nás za to náležitě vyplísnili. Pravda našli jsme špetku signálu za jediným kamenem, který poskytoval miniaturní úkryt před větnou smrští a obšťastnili naše drahé polovičky, ale bylo to vykoupeno omrzlinami a nepříjemným pádem, který se jen se štěstím obešel bez následků. Jak příhodné. Jdete oznámit milovaným manželkám, které vás outlocitně pustili vstříc nebezpečí pouze za podmínky, že nebudete zbytečně riskovat a dáte o sobě alespoň jednou vědět. A pak. Podstoupíte nevětší riziko, právě proto, abyste to přání splnili. Dává to smysl?

Probouzí mě ranní sprcha na nose v podobě opadávajícího jíní z tropika stanu. K ránu se nám ochladilo na krásných mínus třicet dva. Zipy omrzlé tak, že již ani nejdou otevřít. I počasí ví, že jsme v polovině a může s klidným svědomím otočit. Kilometráž si splníme a ještě si prodloužíme pobyt v těchto, lázních, které nám důkladně vypláchnou mozek. Namítáte, že chodit stejnou trasou je děsná nuda? Ale vždyť my vůbec neviděli, kudy jsme šli sem. Pro nás je to objevování něčeho co ovlivňovalo naše osudy po šest dní, ale teprve nyní to dostává nějaké obrysy. A jaké! Absolutně monumentální. Tvrdý ufoukaný podklad, po kterém saně doslova letí, bezvětří a slunce! Ano ta druhá světlá kulatá věc na obloze, krom měsíce. Plně nám vynahrazuje, co nám doposud upírala. Zrak doslova přechází z toho lesku. Nízko posazené slunce se zvlněnou zasněženou krajinou předvádí nevšední úkazy. Ono vlastně i toto přívětivé počasí výrazně zpomaluje náš pochod. Neustále fotíme, natáčíme a pod příhodnými svahy odkládáme naše břemeno a ubíráme se kolmo vzhůru. Chceme mít také panoramatický rozhled po té nekonečné širé pláni náhorní plošiny Handargervidda. Je to splnění snu. Fantastická viditelnost a všude jen zasněžená pláň a další pohoří. Pouze my dva malí človíčci jsme součástí této zimní pohádky. A co takhle ještě prohnat naše jasanky z prašanem pokrytého svahu a vystřihnout si pár telemarkových oblouků? Jenom pár? Kdyby nepřišel hlad a tma, tak tam dozajista dovádíme dodnes.

Už vám snad ani nebudu vyprávět, jak jsme se potkali se všemi závodníky závodu Amundsen expedition a jak jsme jim opravdu překvapením rozhodili jejich rytmus. Nám oči přecházeli z těch pěkných mladých copatých slečen, které táhly do kopce dvaačtyřiceti kilové saně. Snad ani o tom, že nás pozvali do sauny s výhledem na Haukelifjell, připíjeli jsme si s nimi ve venkovní horké koupeli a vlasy nám při tom obrůstali jíním. Možná bych vás i pobouřil, kdybych se rozepsal o tom, kolik chodů jsme dostali k nedělní snídani a jaká to byla bašta. A už vůbec si netroufám poukázat, že i přes nadprůměrný přísun velice kalorické stravy jsme za 11 dní v mraze až 35°C pod nulou stejně zhubly 6 kilogramů. Nás ale nyní, alespoň chvíli, jen tak něco nerozhodí.

p.s. Chybí vám v mém vyprávění nějaká typická Kozlovina? Něco malého by tu přeci jen bylo. Během výpravy jsem používali osvědčený benzínový vařič a k němu jsme před odjezdem dokoupili novou originální hliníkovou láhev na benzín. Něco mi říkalo, až bude docházet benzín v té staré, radši přelej další z té nové a tu novou nepoužívej pro vaření. Už se nám kdysi stalo, že závit úplně neseděl a natlakovaný benzín si našel cestu pod závitem. Co troll nechtěl, vyšlo to na den, kdy jsme hostili Madse a je druha. Předváděli jsme své kulinářské umění v podobě Antilopího masa restovaného na domácím sádle se špekem, cibulkou a česnekem. K tomu jsme udělali trochu vytuňenou bramborovou kaši. No prostě pětihvězdičková restaurace uprostřed ničeho. Zatím co jsem se předváděl jak umím s nožem a snažil jsem se s kluky konverzovat, nevšiml jsem si, že už došlo k oné výměně staré láhve za novou a probralo nás z družného rozhovru až Kozlíkovo, já hořím! A nehořel pouze on, blafnul také celý vařič, ubrus, stůl a vše co něm leželo. Rychle do sněhu. Dveře se mu podaří vykopnout až na podruhé a to už nám krásně plápolá. Skáče do sněhu a zmatenými, ale účelnými pohyby hasí sebe i vařič. Já s klukama zatím hasíme stůl, vyhazujeme ven do sněhu hořící plastový ubrus a za ním také úplně novou Kozlíkovu kevlarovou kolenní ortézu. Zbytek dohašujeme dekami. Ptáte se co z toho bylo? Po výměně benzínové láhve jsme kluky přeci jen královsky pohostili a krom shořelého ubrusu a ohořelé ortézy vše přežilo bez úhony. Takové štěstí v neštěstí může mít jedině náš Kozlík.