Altaj - Severočujský hřbet

Více jak rok jsme hledali místo, kam nasměrovat naši další horskou expedici. Padali nápady jako Chile, Argentina, Kyrgystán, Japonsko, Ural, ale nakonec vyhrál Ruský Altaj. To bylo to, co jsme hledali. Jedno z nejkrásnějších pohoří na světě (ne-li úplně), které leží daleko na Sibiři, o kterém je relativně málo aktuálních informací a je zde tak velká šance, že se nebudeme muset prodírat davy turistů.
Altaj je rozhlehlé pohoří o délce 3 000km,které zasahuje do 4 zemí - Mongolsko, Čína, Kazachstán a Rusko. My jsme si vybrali takzvanou ruskou část, která leží v Altajské republice a je zcela jistě nejpestřejší částí tohoto krásného pohoří.
Náš plán zněl jasně, projít za tři týdny křížem krážem severočujský hřbet a zvládnout při tom pár ledovcových výstupů a být během celé cesty plně nezávislí, což znamená nést si veškeré vybavení, jídlo, pití atd. sebou v batohu. Byl to hodně odvážný plán, protože doposud se nikdo z nás neplahočil ve vysokohorském terénu s batohem těžším, než 26kg a déle jak 14 dní v kuse. Tady nás ale čekal batoh, který ze začátku vážil v plné palbě více než 35kg!
Naši pěší pouť začínáme v kurajské stepi před dolinou Aktru po tom co jsme urazili asi šest tisíc km letadlem do Novosibirsku, 470km linkovým autobusem do hlavního města Altajské republiky Gornoaltajsk a stejnou porci maršutkou do Kuraje. Utahaní po úmorné cestě konečně na prahu naší vysněné "dovolené". Poprvé házíme na svůj hřbet ty neuvěřitelně těžké krosny a při představě, že nám budou po příští tři týdny jedinými věrnými druhy, tak se nám z toho trochu podlamují kolena. Na začátek si dáme balancování po kmeni stromu přes řeku a hned poté se rozbíháme do pěkného prďáku. Můj běh trvá asi deset kroků a pak ztěžka popadám dech. Sakra, vždyť ještě nejsem ani ve dvou tisících metrech, co budu s touhle krosnou dělat v sedlech ve výšce kolem 3 500m? Holt, budeme to muset rozchodit a zvyknout si.
První noc v dolině Aktru je balzámem na duši, nikde ani živáčka, na nebi spousta hvězd, které u nás kvůli smogu nikdy neuvidíte. Nikde dokonce ani stopa po leteckém provozu a se signálem na telefonu je taky veta. Je to opravdu to co jsme hledali!
Ráno nás budí paprsky jasného nebe. Jaká krása v místech, kde jsou srážky poměrně dost časté a vydatné! A to jsme netušili, že takto to bude prakticky den co den. Štěstí asi fakt přeje připraveným, všichni jsme měli nové pláštěnky a tak jsme je prakticky ani nevytáhli.
Po poledni dorážíme do alplágeru a necháme si poradit, kde rozbít tábor, abychom byli mimo tento relativní mumraj. Zrovna tam něco slavili a nejspíš bychom se tam moc nevyspali. Sápeme se ještě asi hodinu přes morénu a nalézáme pěkné a tiché místečko kousek od soutoku ledovcových řek. Výhledy všemi směry jsou dech beroucí! Po focen okolí a první ledové koupeli v potoce se začíná vařit nad ohněm a my se předháníme z čí zásob se bude vařit. Všichni vytahují nejtěžší pokrmy a s úsměvem se ptáme sami sebe. Budeme se takhle vnucovat s vlastními zásobami za týden, či dva, až bude zásob minimum? Jelikož jsem se trochu zapomněl při focení, tak z mých zásob moc neubylo
Další den je lehce odpočinkový, výšlap nalehko k modrému jezeru, procházka po ledovci Aktru, mimochodem Kozlík v sandálech, a po cestě spřádáme plány na další postup. Rozhodujeme se, že druhý den ráno zkusíme ledovcoví výstup přes ledopád levý malý Aktru. V rámci tréninku a také z nezbytných důvodů. Přes sedlo Kyzyltaš do doliny Dželo bychom se s tak těžkými batohy nikdy nedostaly, přibalujeme tak k nezbytné ledovcové výbavě vše co můžeme zanechat na hřebeni. Batohy se nám zdají relativně lehké oproti našim 35kg mrchám, ale lezení v téměř kolmém ledu s 18kg na zádech taky nebude zadarmo.
Ráno vstáváme ve 4hod a v 6hod jsme již pod ledopádem, vše podle plánu. Popsaná trasa nám přijde relativně jednoduchá a tak si vytyčujeme dirretisimu středem, kde je led nejkolmější. Je potřeba trénovat na Krasavici! První délku tahá Kozlík a já z Dydym táhnu napěchované krosny. Po první délce konstatujeme, že to nebude zas taková sranda. Led je tvrdý a strmý, batohy těžké a postup relativně pomalý. Prohazujeme matroš a razím další délku. Je to fakt krásné lezení, nebýt té zátěže. Na štandu je mi jasné, že na směr který jsme si zvolili, tři délky stačit nebudou. Je to o dost těžší a delší než popsaná cesta po levé straně ledopádu. No nevadí, je začátek , sil máme zatím dost. Nakonec z toho bylo 6 délek 60m lana a zdaleka jsme ze všeho nebyli venku. Po krátkém lehkém úseku se stěna opět naklání a my z časových důvodů dost riskujeme a lezeme bez zajištění. Blbej nápad, ale tentokrát to prošlo, stojíme na hřebeni. Z 8hodinové cesty se nakonec stal 14hodinvý hodnotný výstup cca. Za 3B. Dydy to ohodnotil jasně. "Do něčeho takového se mnou příště nepočítejte."
Z nastalého uvolnění napětí mě z ničeho nic přepadá velká potřeba, sotva stíhám odběhnout alespoň pár metrů od kluků, a už to lítá. Kozel se směje a chce mě fotit, ale v tu ránu to na něj vlítne taky a už sedíme vedle sebe a dělíme se o jeden papír . Nespěchali jsme, krásné výhledy, romantika ve dvou, co chcete víc. Dydy mezi tím zahrabal naše věci pod kamení a tak s prázdnými batohy vyrážíme přes vrcholek Kupol, ze kterého byl fantastický výhled, klasickou výstupovou trasou zpět za Mírou ne lezcem do našeho ležení. Nedokážu si představit, že bychom touto cestou stoupali s plnými batohy, ještě že jsme dnes vynesli cca 40kg! Měli jsme dorazit mezi 4-5hod, nakonec jsme to seběhem stáhli alespoň na 8hod Míra na nás čekal s večeří a tak už za tmy baštíme své příděly a povídám do dlouho do noci.
Ráno sbalit tábor a hrr, znovu do sedla Kyzyltaš, tentokrát klasickou cestou a hodně na těžko! Ani nefotíme a jen funíme a děkujeme nápadu, že jsme si něco vynesli předchozí den. Na ledovci pod vrcholem s Dydym od Míry přebíráme, co můžeme a zatím co on míří s Kozlíkem k vrcholu, my traverzujeme rovnou do sedla. Tam si ještě dokládáme uložené vybavení, čímž výrazně překračujeme nosnost batohů a ploužíme se zbylých 1500m. Batohy museli mít 50kg a my k chatě Glaciologů dolézáme z posledních sil. Nechápu ty tatranský nosiče!?
Chata je totálně vybydlená, ale Kozlík s Mírou si ji vylepšili, vyházeli kýbl odpadků, místo rozbitého okna zapříčili dvě lopaty s kusem hadru a už pro nás vařili večeři. V noci fučel takový vítr, že to menší kameny obracelo, se stanem to lomcovalo tak, že jsem myslel na nejhorší a i Míra v chajdě toho moc nenaspal. Jen Kozel, který se bál jeho chrápání spal se špunty v uších celou noc. Nějakým zázrakem mu na hlavu nespadla ani jedna lopata zapříčená v okenním rámu.
Ráno ve vichru balíme a s přicházejícím sněžením a mlhou v zádech prcháme do doliny Dželo, dokud je ještě alespoň trochu vidět kudy by mohla cesta vézt. Zajímavé, první den kdy je šeredně a zrovna nás toho zastihne při nepříjemném sestupu ze sedla?! Po pár hodinách se ocitáme v úplně jiné krajině, tu alpskou vystřídala norská. Krásné rozlehlé podzimně barevné a mlhavé údolí s ledovcem Dželo. Kocháme se, hádáme se v kterém mechovém dolíku si postavíme stany a pak to za nás prudký déšť vyřešil během pár vteřin. Stany stály v cuku letu a my z nich nevylezli až do rána, protože počasí se ne a ne zlepšit. Usínám s prázdným žaludkem, za celý den jsem měl k jídlu jen tabletu hroznového cukru.
Ráno je naprosto úžasně, všude nechumeleno, nad kopci se trhají vysypané mraky a skrz ně prosvítá slunce. Vyrážím fotit. Pěkně zalézá za nehty, předevčírem jsme se na druhé straně potili v kraťasech a teď mrznu v bundě. Nakonec se po okolí touláme v doprovodu polodivokých koní celý den a nasáváme do sebe tu nádheru.
Další den po přebrodění řeky, už opět na těžko, stoupáme do sedla Kragem. Krajina kolem nás se opět mění. Pod sedlem to trochu připomíná suchou horskou krajinu středního východu. Díky tomu, že se nám nechtělo úplně sklesat, tak jsme bohužel někde minuly stádo velbloudů dvouhrbých, kteří tu bývají a také jsme trochu ztratili cestu. Ale na to jsme už byli zvyklí, na Altaji se musí stále s navigací improvizovat. Do údolí jsme se nakonec dostali přes jiné bezejmenné sedlo o kus severněji. Bylo to samozřejmě náročnější, ale hezčí, protože tu nevede cesta.
Večer jsme tábořili kousek nad stádem jaků, které se popásalo na svazích fotogenické hory ....... Další naše cesta se ubírala údolím Karagem, které odděluje severočujský a jihočujský hřbet. Tmavě modrá obloha dokreslovala až nechutně kýčovité podzimní barvy tohoto krásného liduprázdného koutu. Ale co to je támhle? Přichází k nám kůň a na něm Altajec s flintou. Přijíždí k nám a Míra s ním navazuje rozhovor. My trochu ostražitě postáváme okolo, ale není důvod ke starostem. Za chvíli sesedá z koně a představuje se jako Čečen, něco jako místní správce, který zde žije od zimy do zimy. Shodou okolností nám oznamuje, že v chatě, kterou jsme měli za cíl pro dnešní den. Sice byl na cestě do vesnice, kolega se zásobami z vesnice měl 14dní zpoždění, ale neváhal a otočil se s námi směrem k jeho chatě. Pozval nás totiž do baně. Řekl, že to jsou asi dvě hodiny cesty, poradil nám lepší cestu jen s jedním brodem a vyrazil napřed. No asi si nevšiml, že nejedeme na koni a že máme batohy velké jako on . Za pět hodin jsme "jako na koni" na krásném paloučku, obklopený horskými velikány a z křoví na nás mává bílí kouř z roztopené sauny. Jestli existuje nějaký ráj, tak takhle si představujme, že bude vypadat náš příchod. Jen ten svatej Petr byl takovej trochu divnej. Trochu pomáháme se dřívím a pak už se natěšeně hrneme do vytopené baně. Čečen se na náš dotaz, zda jde s námi, ohradí, že se již tento týden jednou koupal! Také nás poučil, Altajci mají pověru, že si přehnanou hygienou smývají své štěstí! Něco na tom asi bude, protože to je sakra štěstí žít na takovém místě. Po třech kolech sauny s koupelí v ledovcové řece a pořádném vydrhnutí v teplé vodě usínáme jako malá mimina.
Druhý den se nám nikam moc nechce a tak brouzdáme po okolí, až narazíme na Čečena vracejícího se s čerstvým úlovkem ryb. Dydyho s Kozlem posedla lovecká vášeň a s půjčeným prutem vyrážejí k řece. Já s Mírou vědomi si toho, že chytit rybu v těchto podmínkách může jedině někdo, kdo to tu zná jako své boty, radši zůstáváme a necháme si o chytání a celkově o všem zde vyprávět, zatímco jsou ryby vykuchány a zabalené v alobalu se pečou ve žhavém popelu. O pár minut už se jejich maso rozpouští na mém jazyku a musím uznat, na to že ryby skoro vůbec nejím, tak tahle je naprosto úžasná! Druhá je připravená na náš způsob a i Čečen si chválí tu změnu. Už čtrnáct dní nejí nic jiného, protože mu nedorazili zásoby. Jako zákusek si dáváme čerstvý kaviár s domácím chlebem a zapíjíme to vše hodně silným čajem z toho co roste kolem. Celé odpoledne trávíme tím, že si navzájem povídáme o jeho i naší historii o přírodě a filozofujeme o životě celkově. Udivuje mě jak je tento poustevník vzdělaný. Jen to u nás umocňuje podezření, že tento člověk ví mnohem víc a že to před světem skrývá. I když nám toho řekl více než komukoliv jinému, jak se přiznal, tak jsem si jistý, že něco skrývá. Možná je to jeden z důvodů, proč tu žije tak sám. Zatím co my jsme si krásně popovídali, tak kluci za tři hodiny nic nechytli a jali se obírat zbytek kostí na stole. Jelikož jsme si s Čečenem lidsky sedli, tak jsme ho pro změnu my pozvali na večeři, bramborová kaše s cibulkou a sušeným hovězím masem a povídali až do půlnoci. Ještě celou noc se mi zdálo o všem, co nám vyprávěl. O karavaně, kterou přepadlo krupobití v sedle Karagem a zabilo všechny krom dítěte, které leželo pod matčiným tělem a jednoho muže, který se schoval do útrob zabitého koně. O princezně Ukok, jejíž hrob našli na stejnojmenné náhorní plošině, uctívání bohů tajgy, o příchodu Vikingů, kteří výrazně obohatili jejich geny, období revoluce, kdy jejich vesnice drancovali jak rudí, tak bílí, o Kolumbijské horolezecké výpravě, která by pochcípala hlady nebít jeho, o líných šamanech, léčivých výtažcích z paroží marala a ráno jsem se zbudil s příchutí smůly v ústech. Čečen nám totiž ukázal přírodní žvýkačku ze zaschlé smůly modřínu
Když se ráno přicházíme sbalení rozloučit vítá nás ještě s jedním kamarádem, který mu konečně přivezl zásoby a zvou nás k hostině. No kdo by odolal? Teda krom Mirka, který ovar z koziny fakt neustál. Nebylo to tak špatné, když si ucpete nos. Jako zákuseček jsme ještě dostali kozí šašliky a ty už do sebe sázel i Míra, byly totiž z mladé kozy chráněného kozoroha. Což nám samozřejmě tajili, ale tajně ukořistěná fotografie trofeje je usvědčovala. Ale co vždyť oni jsou odsud, oni jsou součástí přírody a sami nejlépe vědí co si z přírody mohou vzít, aby jí neublížili. Nejlépe to vyjádřil Čečen. Ve městě je direktor úředník v čele s Putinem, ale tady v tajze je direktorem medvěd!
Po té co jsme se spolu vyrovnali, tak doslova prolétáme devíti brody během dvou kilometrů na korbě jejich náklaďáčku. Povodeň tu prý zničila cestu a tak jsme obzvláště kvitovali jejich nabídku na tuto dobrodružnou vyjížďku. I Čečen si to užíval a dával té staré rachotině co proto. Bylo málo okamžiků, kdy byly naše nohy v kontaktu s korbou. U v stupu do doliny Abyl Ojuk se srdečně loučíme. Potěšil nás slovy, že jsme první turisté, které nepovažuje za turisty ale za přátele. Říká, že jsme první, kdo po něm nic nechtěl a s kým si mohl otevřeně povídat o čemkoliv. I nám bylo velkou ctí a povídání s ním bylo hodnotnější, než přednáška v novém pompézním Altajském museu.
Dva dny se postupně sápeme hezkým, ale hodně úzkým a zarostlým údolím Abyl Ojuk. Nejvíce tu trpí náš otloukánek Dydy, který si přidal k utrženým ranám na nohách, bolavému kolenu, rozříznutému palci a opuchlém rtu další tržné rány. Večer prohlašuje, že to tak dál nejde a že se přestává mýt, aby ze sebe už nesmýval štěstí. Bohužel nám, ale Čečen neřekl, že to platí i na naše nádobí! Když myl Dydy nádobí, tak uklouzl a oblečený spadl do řeky. Brečeli jsme smíchy, když se vrátil mokrej jako žába. Ještě že se jmenuje Žabka
Na druhý den se kocháme výhledy u stejnojmenného jezera Abyl Ojuk, slunce pálí, hladina jako zrcadlo a my se dohadujeme, jestli zkusit dojít až do sedla, nebo to zabalit nad jezerem. Nakonec se správně, rozhodujeme, že nemůžeme sedlo za světla stihnout a sápeme se na nejvyšší travnatou terasu, kde rozbijeme tábor. Vyrážím s Dydym trochu později, ale na terase jsem kupodivu první! To není možné, vždyť jsem fotil, oni měli náskok a ještě jim to dnes šlo líp než mě. Zahazuji batoh a jdu je hledat, jestli někde blbě neuhnuly, protože ani podle mapy jsme si nebyli úplně jisti správnou cestou. Po chvíli vidím prvního z nich skoro na stejném místě, co jsem je viděl naposled. Kde je druhý? A kurva kde má Kozel batoh a proč kulhá a má obvaz?! Už mu letím naproti a vidím i jeho úplně zelený obličej. Koleno je v prdeli! To stejné jako na lyžích? Ne to druhé. Jak se to stalo? Při stoupání podél vodopádu se do něj opřel silný závan větru, zavrávoral, noha uklouzla a zastavil se o pět metrů níž. Bohužel koleno neřízený pád s 32kg na zádech nevydrželo. Jak se o dva měsíce později dovídá, utrhnul si přední křížový vaz a ještě mu tam našli nějaký úlomek.
Beru Mírův batoh, protože on už šel s kozlovým a doprovázíme ho do tábořiště o 150m dál. Rozbalujeme stany a Míra se vrhá na Kozlovu nohu. Kozel brečí bolestí a Míra se škodolibým úsměvem ordinuje. Říkal jsem si, jestli jsme udělali dobře, že jsme z dřevorubce udělali doktora, jestli by to nechtělo šetrnější přístup, ale nejsme přece žádné baby a hlavně je to prd proti tomu co ho ještě čeká. Vždyť jsme 6 dní od civilizace a vrtulník tady fakt neseženeme. Ještě to bude pěkně bolet a ne jenom jeho! Ještě že se Kozlík zná a vzal sebou tak vybavenou lékárnu, kde bylo spousta preparátů, které by celní kontrolou asi neprošly. Sakra, teď mě napadá, že ty nepovolený věci byly u mě v batohu! Zase mě dostal. Asi na tom něco je, že nejlepší pašeráci jsou ti, co o tom nevědí.
Zatímco co Míra se zálibou týrá Kozlíka, my s Dydym zvažujeme co dál. Žádnou pomoc tady neseženeme, a pokud nejde úplně o život, tak bychom to snad ani neriskovali. Táboříme cca 3hod pod sedlem přes které se potřebujeme dostat, ale rozhodně se přes něj nedostane Kozel s batohem. Rozhodujeme se, že vezmeme do dvou batohů všechno, co nebudeme nutně potřebovat a vyneseme to do sedla a umožníme tak Kozlovi, aby se o to pokusil bez zátěže. Máme 4 hodiny do západu slunce a cesta by měla trvat cca. 3 hodiny, cesta zpět za tmy nás nemine. Rychle s Dydym balíme, do kapsy hroznový cukr, od kluků si půjčujeme hůlky a už mažeme vstříc čelní moréně. Po cestě přeskakujeme několik širších potoků, sakra jak bude tohle přeskakovat Kozlík? Pak už se sápeme po změti ledovce a kamenné suti, tady to také nebude mít jednoduché, ale mohlo by to jít. Konečně čistý lehce skloněný ledovec, tady už mu to půjde. Ale kde je sakra to správné sedlo, je jich tu několik, ani jedno nevypadá jednoduše, můžou vézt do tří různých údolí a my se nesmíme splést. Porovnáváme mapu, náčrtky, fotky a vše ukazuje k sedlu, do kterého vede prakticky kolmý kuloár! Vždyť to mělo být za 1B!? Třeba to bude vypadat z blízka líp. Zblízka to sice není úplně kolmé, ale jinak to vypadá ještě hůř. Kuloár vede mezi dvěma stěnami, které jsou doslova domečkem z karet a kuloár je plný ledu a deskovitých kamenů, které se sypou už jen při pohledu. Tudy nemůže projít chromý Kozel ani Míra bez zkušeností s podobným terénem! Jediná možnost je, zkusit natáhnout fixní lano. Není čas na jištění ani velké přemýšlení, musíme to zkusit. Po suti musíme jít vždy jen jeden, jinak se zabijeme navzájem, pak přicházíme k domnělému sněhovému poli, kde to mělo být jednodušší, ale ouvej, je to tvrdý led! Tady na sebe nemůžeme navlíkat mačky! Bereme do rukou alespoň cepíny a já s tvrdšími botami zkouším razit cestu. Nejdříve podél pravé stěny, ale v půlce se zde cesta uzavírá. Musíme traverzovat přes ledovou plotnu na druhou stranu, během těchto kroků ani nedýcháme, ale povede se a jsme na druhé straně. S úlevou se opírám o stěnu a hned uvolňuji velký balvan. Kurva tohle přece není 1B!! Rychle nahoru, každá vteřina strávená tady je sakra o hubu. S posledními paprsky šťastni vylézáme do sedla, rychle uložit batoh s vynesenými věcmi a natáhnout lana. Vybrali jsme největší z volných kamenů, snad jednoho člověka udrží, svazujeme lana celkem 120m a už sjíždím, co to jde. Nedalo to až dolů, ale dalo to alespoň pod nejhorší led. Zítra se děj vůle Altajských bohů.
V 22hod, za úplné se vracíme do míst, kde by mohl být náš tábor, ale nevidíme nic! Tábor byl dobře schovaný v závětří. Bohužel pro nás. Volat na kluky taky nemá smysl, hučí tu vodopády a nikdo by nás neslyšel. Musíme systematický pátrat. Po pár minutách na mě z ničeho nic svítí světlo, Míra nás viděl, když jsme scházeli s čelovkami po ledovci a chodil každých deset minut signalizovat před stan. Ještě že tak. Rychle hltáme ohřátou večeři, čaj a usínáme. Spím jako zabitej, byl to plnohodnotný den.
Po snídani vyráží zdrogovaný Kozlík s jakž takž zafixovaným kolenem šouravým krokem napřed. Sebou má jen hůlky a foťák přes rameno. My balíme a snažíme se rozdělit věci pokud možno rovnoměrně. Míra si bere Kozlův batoh a libuje si, protože je to něco úplně jiného než jeho vysloužilí Pinguin, který leží v sedle. My s Dydym už tak nadšení nejsme, jsme utahaní po včerejšku a hlavně se naše batohy dostali opět na startovní váhu. Cesta k sedlu proběhla bez problémů a dokonce jsme tam došli s Kozlíkem prakticky zároveň. Byl bledý, obličej zkřivený bolestí, ale odhodlaný. Na nic nečekal a už se po čtyřech sunul ke konci lana. Za ním hned spěchal Míra, který to už, už chtěl mít za sebou. Říkal, že pro něj není nic horšího, než strach a čekání najednou. Trvalo to, ale dopadlo to, jsme všichni bez újmy nahoře. Bez toho fixního lana bych to ale dnes s tím těžkým batohem nedal ani já. Rychle rozdělujeme zanechané věci mezi zdravé, čímž se všichni dostáváme hrubě přes 40kg a slaňujeme na druhou stranu k nevábně vypadajícímu suťovišti. Počasí se začíná kazit a my nemůžeme spěchat. Je to nebezpečné a máme sebou kulhajícího Kozlíka, který sem tam zaúpí ukrutnou bolestí, když se mu koleno podlomí do nečekaného směru. Slaňuji jako poslední a házím si mokrá lana přes batoh. Na zádech mám v tu chvíli asi 50kg, začalo chumelit a z údolí přichází mlha. Kdyby to jen šlo rychleji dolů. Balvany nám ujíždějí pod nohama a tak nesmíme chodit nad sebou, i tak Kozlík zařve "Bacha šutr" Ale tenhle letí výrazně rychleji, než kdyby byl od nás, spadl někde ze stěny nad námi a minul jeho rameno o půl metru. Brr, ten by si i s helmou hravě poradil. Aby toho nebylo málo, tak začala hřmít bouřka a kamení z okolních stěn se sypalo po každém zahřmění. Být věřící tak už klečím a modlím se, ale jako pohan jsem pouze zahodil hezký kámen, který jsem v sedle sebral pro děti a myslel na ně. No ne, ono to zabralo, přestalo hřmít a bouřka zmizela. Vypadá to, že norské pověry fungují i tady.
Navečer už ležíme ve stanech u malého modrého plesa nad Šavlinskou dolinou. Jsme úplně vyřízeni. Ke skromné večeři přidávám tabletu magnézia proti křečím a těším se na příští den, který jsme se rozhodli nechat odpočinku. Proč nás nejhorší počasí zaskočí vždycky jen v nejhorším místě? Zítra bude určitě krásně.
A taky že bylo! Roztrhané cáry mraků nad majestátními štíty, sluníčko se opíralo do naší modré laguny, no prostě pohádka. Vybíhám fotit a potkávám kulhajícího Kozlíka, který si to také nechtěl nechat ujít. V tom nejlepším mě ale překvapí nečekané. Magnesium na skoro prázdný žaludek nebyl dobrý nápad. O pět minut později si již ctěné pozadí a drahé spodky od Devoldu máchám v potoce. Ještě že mě tu nikdo nevidí, teda krom toho černého hraboše co se mi opodál na kameni směje. Celý zbytek dne doplňujeme energii a Kozel zkouší, jestli se dá nafukovací karimatka použít jako vodní lehátko. Dá se. Přeplaval s ním ledovcové jezírko tam a zpět.
Ráno scházíme, ano i Kozlík se svým batohem, pod stěnou Skazky a Krasavice, dvou majestátních stěn, které jsem měl právě s ním, jako náš závěrečný cíl. Chtěli jsme spolu vylézt ledový kuloár v severní stěně za 5A. Bohužel v tuto chvíli můžeme být šťastni, že si Kozlík alespoň dokáže nést svůj batoh. Nevím, jestli to bylo zklamáním, nebo přestálou zkouškou v sedle Abyl Ojuk, ale už se mi nechtělo ani na žádný jiný snazší vrchol okolo. Krasavice zůstala nedotčena a já jsem nechtěl pokoušet štěstí na druhořadém cíli. Nebyl jsem schopen pro to najít novou motivaci. Kozlík si to vyčítal, ale nemá proč. Mohlo se to stát komukoliv asi tisíc krát. Kolikrát jsem si říkal, že to bylo o fous, když jsem zavrávoral, nebo uklouzl a na poslední chvíli uskočil na jiný ještě horší kámen. Měl jsem jen trochu víc štěstí.
Využili jsme dva dny hezkého počasí a prošmajdali jsme si celé Šavlinské údolí, nafotili všechna zdejší jezera, které doslova hýří barvami od šedivé, přes zelenou, azurovou až po tmavě modrou a vystoupili do sedla Moskvič, odkud byl pěkný výhled na celou výstupovou trasu na Krasavici. Když nic jiného, alespoň jsme ji pořádně nafotili a příštím výpravám nebude dělat takové problémy najít fotografii s výstupovou trasou.
Počasí se zkazilo, čas se navršil a my opouštíme Šavlinské jezera. Takhle úplně bez lidí to tu bylo kouzelné. V sezóně bych tu ale být nechtěl, stačili nám jen ty pozůstatky po těchto rádoby turistech. Prolézáme kamenným bludištěm, podél horního jezera a za neustávajícího deště, konečně jsme požili nové pláštěnky, nebo mrholení míříme směr Čibit. Procházíme krajinou jako vystřiženou z aljašského dokumentu, jezera, meandrující řeka, příkré svahy, husté jedle a sosny. I to počasí tomu dodávalo zvláštní atmosféru.
V tyto dny výrazně pociťuji a nejsem sám, že tělo pomalu a jistě vyčerpalo všechny tukové zásoby. Rezerva začíná být vyčerpaná. Když se další den sápeme do posledního sedla, mimochodem po cestě podle mapy, která se už ale nepoužívá, tak sbíráme po cestě všechno, co se dá jíst. Borůvky, rybíz, brusinky a spoustu cedrových oříšků. Chudáci veverky budou mít asi hladovou zimu. Když se konečně vyhoupneme na náhorní planině, tak nás to doslova posadí. Poslední vražené stoupání nepoužívanou zarostlou cestou je za námi a vítá nás podvečerní slunce nad nádhernou náhorní plošinou z kraje, který jsem ještě neviděl. Možná to trochu připomíná Patagonii.
Za další dva dny už jsem opět v civilizaci. Zvládli jsme to, tři týdny všemožných nástrah přírody mimo veškerou civilizaci odkázání pouze sami na sebe. Smutek a úleva v jednom. Budou nám tyto krásné hory moc chybět, zážitky na které se jen tak nezapomene. Ale teď právě vítězí jiný pocit! V batohu poslední 4 čínské polívky, které už nikdy nikdo nesní, a my již z dálky vyhlížíme místní magazín a nic jiného nás nezajímá. Jaká slast, čerstvý chleba, točeňák, domácí sýry, mléko a samozřejmě i to pivečko :--) Ještě nikdy jsem si tak nevychutnal úplně obyčejné jídlo. Škoda jen, že naše scvrklé žaludky nedokázali pobrat všechno to co naše oči a chutě chtěli.
Večer jsme si v prázdném kempu dali pořádnou saunu, noc strávili ve stylové jurtě a ráno už jsme upalovali Toyotou s pravostranným řízením, jako většina aut zde, zpět do Gornoaltajsku. Tam jsme rodinám nakoupili něco málo stylových suvenýrů a samozřejmě taky spoustu jídla. Ve vychvalovaném muzeu jsme ale navštívili pouze záchody, protože ta nová obrovská a nabubřelá budova nám spíš připomínala americkou národní banku, než památku tohoto malého skromného národa a jejich nepopsatelně krásného kraje.
Teď když už mám plný žaludek, nabral jsem zpět 7 ztracených kilo, tak sním, že se tam opět vrátím. I ta otrocká soumařina za to stála, možná i díky ní se mi ta krásná krajina lépe vryla do paměti.
p.s. O tom, že Kozlík na letišti v Moskvě ztratil pas a letenku, to už snad ani nestojí za zmínku, to by nebyl on, kdyby něco nevrtal